Kamnicko-Savinjské Alpy - Česka koča a ještě výš

Jeden z mých prvních náročnějších výšlapů ve Slovinsku se uskutečnil v záři roku 2016, víkend po mých 30. narozeninách. Očividně jsme si chtěla dokázat, že to číslo nic neznamená, a tak jsme s Nežou a Primožem vyrazili do kamenitého terénu plného dvoutisícových hor v Kamnicko-Savinjských Alpách. Já i Neža jsme sice na tomto terénu byly poprvé, ale jsme takové potrhlé a tak jsme byly hodně rády, že jsme měli Primože, který nás trochu brzdil, abychom po skalách neskákaly jak horské kozy.

Jezersko - Češka Koča –Dolgi Hrbet - Skuta

Plán byl následující: začátek na Ravenské kočně (980 m), výšlap na Českou koču (1542 m), pak pokračovat na Skutu (2532 m), přenocovat na České koči a druhý den ještě vylézt na Velikou Babu (2127 m). Překvapivě taky šlo všechno podle plánu…no, až na malou zajížďku první den a neplánované lezení po velmi náročných vertikálách druhý den.

Foto Neža a Primož. Klikněte na fotku pro zobrazení přes celou obrazovku a svajpujte doprava pro další foto. 

První část túry je velmi snadný výšlap na horskou chatu Českou koču (ano, jmenuje se tak, protože ji postavili Češi na začátku 20. století), který vede lesem a až téměř nahoře se otevře do kamenitého terénu. Cesta je krásně označená a docela snadná (kamenné žebříky a ocelová lana na těžších místech). Asi za hodinku jsme byli nahoře a u České koči, kde jsme měli v plánu přespat a nechali jsme tam jeden batoh, aby nám to dál šlo snadněji. Túra totiž pokračuje po náročném horském terénu. Nejprve na osypu (který směrem nahoru opravdu nenávidím) a pak po skalách. Celou dobu je ovšem krásný výhled na údolí Jezerska a okolní hory.

Po dalších dvou hodinách jsme přišli na Mlinarsko sedlo, kde se cesta rozdělí několika směry. Pokračovat se může na Grintovec, nebo na Skutu (ve slovinštině Tvaroh), a to buď po horském hřebenu Dolgi Hrbet (ve slovinštině Dlouhá Záda), nebo pod ním. Tady jsme potkali skupinku zkušených slovinských horalů a po konzultaci s nimi se rozhodli vydat po hřebenu Dolgeho Hrbtu.

Dvě žáby, co ještě nikdy nelezly a Primož, co má respekt z hloubek (čti, bojí se výšek). Zavánělo to katastrofou, ale my jsme si to absolutně nepřipouštěli a pevným krokem vyrazili na skály, kde jsme se pevně drželi ocelových lan a železných klínů. Cesta byla krásně jištěná a já jsem necítila žádnou potřebu po dodatečném zabezpečení ve formě lezeckého pásu. Po asi 30 minutách už jsme byli na vrhu Dolgeho Hrbtu a pokračovali po hřebenu směrem ke Skutě.

Z hřebenu už jsme měli krásný výhled na Skutu, která se skrývala v oblacích a tak jsme po další hodině a půl dorazili na její vrchol skryti v mlze. Po krátké pauze na svačinku jsme na sebe hodili další vrstvy oblečení a vyrazili dolů, tentokrát po cestě pod hřebenem. Tady nás Primož naučil, jak po osypu snadno, rychle a zábavně klouzat jako po sněhu. Nechtěně jsme si pak ovšem zašli a tak nám cesta zpět na Českou koču trvala skoro 3 hodiny a dorazili jsme akorát na západ slunce.

Den 1 – 7h 45 min chůze, 13,7 km, 2017 nabraných výškových metrů

Češka Koca – Ledine - Velika Baba – Jezersko

Další den jsme kolem osmé ráno vyrazili k horské chatě Kranjska koča na Ledinah. Tam jsme si u kafíčka pokecali se správcem a konzultovali naši cestu nahoru. Když slyšel, že jsme den předtím chodili po Dolgem hrbtu, doporučil nám náročnější lezeckou trasu nahoru a snadnější cestu z rakouské strany dolů - po té jsme původně chtěli jít i nahoru. Opět jsme zde nechali jeden batoh, aby se nám lépe lezlo.

Lezecká trasa na Velikou Babu je hodně náročná, hodně se leze po skalách a nikdy asi nezapomenu, když jsme přišli k Rudiho vertikále, 100m stěně, po které se leze po železných klínech. Tady jsme potkali další horaly, kteří šli po stěně dolů – činnost, které se doteď radši vyhýbám, nahoru je to prostě snadnější.

Bez lezeckého pásu jsme byli trochu nepřipravení, ale o to opatrněji jsme se drželi a dávali pozor na každý krok. Osobně si myslím, že pás by nás hodně zpomalil, na stěně bychom byli déle a vyčerpali bychom mnohem více sil… jednou nám jeden starý Slovinec řekl: “když umíte vylézt na strom, vylezete i na horu, my jsme jako mladí všichni lezli bez přileb a pásů“ a tak já se té rady doteď držím.

Na vrcholu Veliké Baby jsme na rozdíl od předchozího dne měli krásně sluníčko a mohli jsme si vychutnat nádherné výhledy do údolí. Zpátky jsme pak šli po rakouské straně, která je sice delší ale snadnější, méně strmá a vede po krásné travičce. Zpět do údolí Jezerska jsme dorazili kolem 14:00, akorát na oběd s výhledem na Planšarsko Jezero.

Den 2 – kolem 5h. Nemám všechna data, protože mi došla baterka na Garminu a GPS se taky trochu zbláznil, jak můžete vidět z mapy:

Co na to říkáte? Troufli byste si na takový výšlap a plánujete už výlet do Slovinských alp, nebo se při cestování radši držíte při zemi?

.