Túra na Inti Punku, sluneční bránu v nadmořské výšce 3900 m

Inti Punku je malá Incká zřícenina na vrcholu 3900 m vysokého kopce. My jsme se k ní vydali z města Ollantaytambo, kde jsme na menším parkovišti nechali naši skořápku (parkoviště bylo otevřeno jen do 18:00, velká chyba, jak jsme později zjistili). Pětiminutová procházka dlážděnými uličkami tohoto krásného města nás přivedla k Inka mostu, za kterým jsme se pomalu začali zvedat směrem k vrcholu. Tady se k nám taky přidal náš čtyřnohý kamarád, říkala jsem mu Piškot, byl docela nesmělý, ale roztomilý…

Tajemství zpracování kamene mistrů Inků

Pomalé stoupání nás jistě a bezpečně vedlo k naší první destinaci – Inckému kamenolomu, ve kterém zpracovávali kámen na stavbu chrámu a pevnosti dole ve městě. Mnoho hladce opracovaných kamenů bylo roztroušených už po cestě nahoru. Unavené kameny - piedras cansadas – jak jim říkají domorodci, tady nejspíš zanechali Inčtí kamenolomnící, když spěchali chopit se zbraně a pomáhat Manco Inku v boji proti španělským dobyvatelům. Ke svém práci už se nikdy nevrátili…

Kamenolom není označen žádnou tabulí, ale bylo naprosto jasné, když jsme k němu přišli. Menší i větší šutry se válely všude po zemi, hrubě či jemně opracované, podle toho, ve kterém stadiu je tam Inkové zanechali. Kamenolomem vede označená cestička, díky které jsme mohli prozkoumat celou oblast. Na jednom místě jsou vedle sebe v řadách poskládané kameny – možná je tak zanechali Inkové, možná si s nimi hrála nějaká novodobá duše, co je pravda se nejspíš nikdy nedozvíme.

Majestátní připomínka slunečných Inků

Z kamenolomu jsme pokračovali směrem k Sluneční bráně a po cestě našli ještě několik zřícenin. Několik větších budov s typickou inckou architekturou se rozprostíralo hned pod ostrými vrcholy vysokých skal. Já jsem si opět vymyslela teorii, že to byly domy pro pracovníky v lomu. Inkové pracovali v šichtách a tak byl jejich příbytek od lomu trochu oddálen, aby je hluk drtícího se kamení nerušil při odpočinku. V okně jednoho domu jsem našla vytržené stránky z Bible – možná z té, kterou Pizzaro daroval velkému Inkovi, když sem poprvé přijel?

Ještě hodina chůze a konečně jsme dorazili k pozoruhodné Sluneční bráně Inti Punku. Zvedala se před námi jako majestátní připomínka toho, co tady jednou muselo stát. Bílé oblaka za ní nahrazovaly sněhové vrcholky hor a my jsme si tuhle krásu mohli vychutnat v naprostém soukromí a samotě, pouze za zvuku svištění větru a bučení kráv. Kdyby nás neomezoval čas, mohla bych tu sedět hodiny, čekat až vítr rozežene mraky a za vrcholky těch nádherných hor zapadne slunce. V hlavě by se mi tvořily příběhy z dávných časů, o skrytých inckých pokladech a zlomených srdcích tohoto starodávného národa. Možná vám ty příběhy jednou napíšu, chcete?

Náš hike na Inti Punki v číslech: