Lesní vosy a bouřka na túře v Savinjském údolí

*Tento článek obsahuje odkazy na strany, ze kterých dostanu menší provizi, pokud u nich provedete nákup. Díky tomu mohu tento blog držovat naživu.

Primož tenhle výšlap naplánoval, když mě do Slovinska loni v září přijela navštívit sestra s přítelem. Krásná kruhová túra ukazuje krásy a různé terény údolí Savinjska – lesní cesty, travnaté louky a skály vyžadující trochu lezení. Tuhle túru vybral, protože je vhodná pro lidi bez předchozích zkušeností z hor, zároveň je ovšem dostatečně náročná a vyžaduje určitý stupeň fyzické kondice.

Túra začne u Lenartu pri Gornjem gradu. Nejdříve jsme z Lublaně jeli do města Gornjni grad, před městem jsme odbočili na štěrkovou cestu, dokud jsme nepřijeli ke křižovatce s označením túry, kde jsme zaparkovali a pokračovali pěšky k malé kapličce.  

U kapličky nás dělníci varovali před lesními vosami a doporučili nám vydat se radši po štěrkové cestě, která jde sice trochu kolem, ale v té chvíli byla bezpečnější. My jsme je samozřejmě neposlechli, chtěli radši ušetřit 20 minut a vydali se po cestičce lesem. Jen o něco později jsme toho hořce litovali…

Horor v podobě lesních vos

Než jsme do lesa vstoupili, Primož nás varoval abychom šli tiše a pomalu, že vosy nezaútočí, když jim k tomu nedáme důvod. Tak jsme šli jako baletky po té lesní cestičce a v jednu chvíli prohlásil, že už jsme je nejspíš minuli, protože cestička za chvilku končí. A pár sekund na to se otočí, podívá se na mě a ukáže s prstem pod nohy, zatímco pomaloučku, potichoučku pokračuje dál. A jak jsem se podívala na místo, kam ukazoval, začaly se z pod země rojit velké lesní vosy. Jestli to ještě nevíte, vosy fakt nenávidím!

Pamatuju si to jako včera, srdeční tep se během setiny sekundy zrychlil a mozek poslal povel nohám, aby začaly běžet. Ale než to stihly, ty mrchy zaútočily, jen tak, bez varování, bez důvodu, prostě začaly píchat. A já jsem začala křičet a běžet, což je samozřejmě ještě víc rozdráždilo a vrhly se hned i na Páju, která bez pohybu doufala, že si jí nevšimnou. Jenže všimly, a tak začala taky křičet a běžet na druhou stranu.

Tak jsme tam stáli na té lesní cestičce, já a Primož na jedné straně, Pája a Vojta na druhé a mezi námi roj rozběsněných lesních vos. „Žijete?“ „Žijem!“ „Tak to obejdite přes les.“ Tak to obešli, sešli jsme se šťastně na té lesní cestě, po které jsme měli jít už od začátku, a začali sčítat bojové rány. Já jsem měla žihadla 3, Pája 4, Vojta a Primož každý po jednom.

Přes zelené louky až ke skalnatým horám

Bolelo to jak sviňa a já brečela jak malé děcko, když jsme se vydali po cestě dál. Na další křižovatce jsme potkali rodinku s opravdovými malými dětmi, které taky schytaly žihadla, ale na rozdíl ode mě nebrečely, tak mi to ty slzy rychle usušilo… Asi za 40 minut jsme z lesa přišli ven na zelenou louku a po dalších 40 minutách na travnatý vrchol Lepenatky  (1425 m), ke jsme si našli krásné slunné místečko s výhledem na Velký Rogatec a snědli svačinu.

Z Lepenatky to pak bylo asi 20 minut dolů k sedlu Kal, kde jsme se na křižovatce rozhodli pro náročnou variantu na vrchol Rogatce. Tahle cesta vede po jižní stěně Rogatce a po jeho hřebenu až k vrcholu. Je na ní několik náročnějších míst vyžadujících lezení po skalách, které jsou ovšem zajištěné ocelovými lany a železnými klíny. Existuje i alternativní snadnější cesta nahoru.

Nepředvídatelné počasí Slovinských hor

I když na Lepenatce svítilo sluníčko, při lezení po hřebenu Rogatce se nebe zatáhlo a černé mraky nevěstily nic dobrého. Ve chvíli, kdy jsme zdolávali posledních pár metrů, jsme také na tvářích ucítili první kapky deště. Tak jsme si to na vrchu moc neužili, výhledy stejně zakryla mlha a dešťové mraky a my jsme se rychle vydali dolů po druhé straně hory, kolem stromů shořelých v požáru před několika lety. Od auta nás ovšem dělila ještě hodina a půl, tak jsme se tomu dešti nevyhnuli a zmokli jako slepice…  

Celí mokří, ale šťastní, že jsme přežili bouřku i útok lesních vos, jsme tuhle krásnou túru ukončili v Pizzerii 902 v Gornjim gradu, která je hned vedle bílé katedrály. Vynikající pizza a samozřejmě slovinské pivo zmírnilo svědění vosích žihadel i bolavé nohy.

Vždycky když vyrazím do hor, naučím se něco nového. Co jsem se naučila na tomhle výšlapu?

1. Když vám místní radí, tak je poslouchejte, jinak toho budete litovat.
2. Vždycky, když jdete do hor, myslete na to, že horské počasí je nepředvídatelné, a i když svítí sluníčko, mějte s sebou pláštěnku a rezervní oblečení.

Co potřebujete na výlet do Slovinských hor:

Shrnutí túry: 3h 30min, 8,4 km, 730 nabraných výškových metrů, min. nadm. výška 905 m, max. nadm. výška 1517 m. Mrkněte na GPS track:

Nebuďte sobečtí, podělte se o tento článek i s ostatními na Facebooku a Pinteresu >>

.