fb
CzickOnTheRoad
CzickOnTheRoad

/ / Salkantay Trek a Machu Picchu v období dešťů – šla bych znovu?

Peru

Salkantay Trek a Machu Picchu v období dešťů – šla bych znovu?

Chůze v dešti není sranda. Chůze v mokrých botách už vůbec není sranda. Chůze v dešti v mokrých botách 5 dní je naprosto příšerné. A přesně takhle vypadal náš Sakantay trek na Machu Picchu. Bylo to vše jen o dešti, nebo jsme zažili i nějaké světlé chvilky?
Salkantay Trek a Machu Picchu v období dešťů – šla bych znovu?

Občas můžete plánovat, jak chcete, stejně vám to počasí všechno pokazí. My jsme si koupili Salkanatay trek v březnu s tím, že už je konec deštivého období. No, 5 dní v kuse jsme měli déšť, bláto, mlhu a komáry – ok, ti komáři tam jsou pořád. Kdybych to byla věděla, šla bych do toho stejně? Podívejme se na to, co se těch 5 dní dělo, a já vám pak řeknu, jestli to fakt stálo za to…

Den první – krása jezera Humantay

Vstát o půl páté. Nasednout do auta s dalšími 20 lidmi. Jet dvě hodiny neznámo kam, posnídat tam a pak jet ještě hodinu k místu kde začne trek. Vstoupit na cestu plnou bláta rozšlapaného dalšími turisty a koňmi a vidět další 3 skupiny 20 lidí, kteří jdou stejným směrem – pane bože, do čeho jsme se to zase dali?

Statečně se přidáme k davu brodícím se blátem stejně jako stovky před námi. Naše skupina je hodně mladá, většina je mladší než my dva – Argentinci, Francouzi, Němky, Holanďani a Američani. Všichni energeticky vykročí směrem ke kluzké blátivé stezce, jen hodina a půl nás dělí od nádherného Humantaye. Je to opravdu neskutečná krása, před námi se otevře pohled na zelenou hladinu obklopenou davy lidí – na tom vůbec nezáleží, všichni se dříve nebo později dostanou k tomu kameni, na kterém se dělají fotky na instagram. Za chvíli se od skupinky odpojím a vyšplhám trochu výše, kde mám soukromí na tvoření vlastních fotografických kreací…

Jak moc krásněji tady může být?

Zpátky mě přivedou zvuky flétny – Americo, jeden z našich průvodců se zdá být mistr muzikant a k této nádherné scenerii přidá ještě tesknou melodii peruánské flétny. A právě v tuto chvíli začnou na naše tváře padat kapky deště, právě včas aby skryly slzy, které se derou z našich srdcí dotknutých krásou Peruánské přírody a kultury.

Píseň končí, musíme jít. Kluzká stezka je směrem dolů nevyzpytatelná a mnoho zadnic za chvíli končí zabarvené blátem – včetně té mojí. To mám za to, že místo na cestu se soustředím na konverzaci ve španělštině s našimi argentinskými chicos. Další hodinka a půl chůze a jsme v základním kempu na 4000 m n.m. Dáme si oběd, procházku k vodopádům, čaj a svačinku a večeři – to nás tady chtějí vykrmit? Chvilku před večeří, zrovna když si dáváme partičku karet s našimi novými kamarády, nás průvodci vyženou na kopec nad kempem a nám se naskytne jedinečný pohled. Jen 30 minut před úplnou tmou se velikán Salkantay rozhodl odhodit svůj plášť z oblaků a ukázat se nám v celé své kráse. Není třeba slov, Americo vytahuje flétnu a my si v tichosti, jen za zvuku peruánských melodií, užíváme tento výhled – je náš první i poslední.

Gallery

Den druhý – horský přechod Salkantay

Pět ráno, kuchaři nás budí šálkem čaje z koky. Spali jsme ve všem, co jsme měli, dokonce i ve vlněné čepici. Z vyhřátého spacáku se špatně leze, ale nic jiného nám nezbývá. Rychlá snídaně a vydáváme se k horskému přechodu Salkantay – našemu nejvyššímu bodu na 4600 m n.m. Naše skupinka je překvapivě rychlá – nebo nás kupředu popohání déšť a zima. Náš druhý průvodce Aurelio nás chce motivovat a zároveň vystrašit: „Už jen jeden menší kopec a pak ten poslední, říkáme mu Gringo zabiják, tak ukažte, co to s vámi udělá.“ No, já jsme si žádného zabijáckého kopce nevšimla, ale možná to bylo kvůli tomu, že přes mlhu jsme viděla sotva metr před sebe.

3hodinový výšlap na místo, kde se asi většinou všichni fotí, jsme zvládli ve 2 hodinách. Ve skupinkách se schováváme za největší kameny a odoláváme mrazivému větru a dešti. Spíše než focení se začneme věnovat sestupu dolů, doufám, že se tam počasí trochu uklidní. O hodinu později přijdeme k menší louce, kde bychom měli mít oběd, ale jsme moc rychlí, kuchaři přišli zároveň s námi, tak dostaneme pár piškotů a dohodneme se, že oběd bude až v kempu. Furt prší, ale díky bohu asi za hodinu se to trochu uklidní a my si konečně můžeme vychutnat výhled na okolní zelené kopce. V kempu se po obědě vyvalíme na trávu, svítí sluníčko, aspoň pár minut. Večeře, čaj, karty a jdeme spát. Zítra nás čeká třetí deštivý den…

Gallery

Den třetí – sesuvy půdy na cestě do Santa Teresy

Tak prý se nám po cestě sesulo pár kopců a auta nemůžou přijít pro naše bágly. Nesou nám je ještě chvilku koně, až do prvního sesuvu, přes který nepřejdou. „Sorry děcka, chvilku ty batohy budete muset nést sami, už je to asi jen hodinka“. Zdálo se to být věčnost. S Primožem jsme si zabalili velmi nepraktickou cestovku – kdo to mohl vědět, že ji budeme muset tahat sami? No kdybych já to věděla, vzala bych si místo 3 knih jenom jednu…

Jdeme kolem řeky, většinou se chodí po druhém břehu, ale kvůli vydatnému dešti je ta cesta zničená, tak musíme po cestě pro auta. Na cestě je hned několik sesuvů. Na největším z nich Aurelio vytáhne provaz a spouští nás jednotlivě po strmém úbočí. No, my z Primožem do toho jdeme tak, jak jsme zvyklí ze Slovinska, kde sjíždění příkrých štěrkových kopců byla naše víkendová zábava. A já za ty sesuvy tajně děkuji, bez nich by ta cesta byla neskutečná nuda. Za posledním sesuvem už na nás čeká auto, které nás odveze nejprve do kempu a pak do termálů – nádherný pocit cítit na pokožce pro změnu horkou vodu.

Dnes je taky poslední den, kdy nám vaří naši skvělí kuchaři a připraví pro nás opravdovou hostinu, sotva dopneme kalhoty. Jídlo tady nemůže být lepší, asi nejlepší co jsem zatím v Peru jedla. Večer nám udělají ještě táborák, jakože diskotéka, no, všichni jsme tak unavení, že se do postele sotva dotáhneme krátce před dvanáctou.

Gallery

Den čtvrtý 4 – Zip line a příchod do Aguas Calientes

Dnes bychom měli dorazit do Aguas Calientes a konečně se zase vyspat v normální posteli, ale nejdříve jdeme na zip line! Slibovaná hodina adrenalinového dobrodružství bylo spíš něco jako pomalé klouzání po dětských kluzavkách. Já jsem si to vychutnala až na konci, kdy jsem si vyptala kondorův let – hlavou dopředu s roztaženýma rukama. Smích a slzy zároveň, to bylo něco naprosto úžasného.

Pořád nás ještě čeká asi dvouhodinová túra džunglí z Hydroelektriky do Aguas Calientes. Komáří štípance ze včerejška se pomalu začínají ozývat a dnes nás čeká další várka. Úplně mi to není jasné, žádné komáry jsem tady neviděla. Pak na to přijdu – jsou totiž neviditelní! Malých černých mušek je nemožné si na kůži všimnout a taky je neslyšíte, jejich přítomnosti si všimnete, až když se objeví nekončící svědění. Jinak byla ta procházka džunglí docela příjemná, našla jsem pár banánů, byly dobré. A skoro celou cestu se před námi tyčil Wayna Picchu, tam vyrazíme zítra. Jenže pak začalo pršet, a měli jsme zas po srandě i po výhledech…

Gallery

Den pátý – jeden ze sedmi divů světa Machu Picchu

Vstát ve 4 ráno abychom v půl páté mohli čekat před mostem, až ho otevřou. Otevírají pozdě a navíc ještě flirtují s každou holkou, takže fronta postupuje neuvěřitelně pomalu. Já na ně hned vrhnu nenávistný pohled, tak mě radši rychle pošlou dál. Konečně můžeme začít ten slavný výšlap po 2500 schodech. Máme na to limit, když nebudeme nahoře do 6:15, začnou prohlídku bez nás. Stihnu to skoro včas a za mnou ještě pár členů naší skupinky. Konečně si můžeme jít prohlédnout ten zázrak!

Aurelio na nás spěchá „rychle děcka, než se to tam dole zaplní turisty“. Nesnáším ho za to, ale zároveň ho za to miluju – vážně jsme ulovili pár snímků bez lidí a hlavně bez mraků! Tak, a teď už si můžeme v klidu vychutnat příběh o tomto slavném místě. 2 hodiny uplynou jako voda a naší prohlídky je konec, je čas říct si sbohem. Nejsme na to úplně připraveni, někteří se rozhodneme vydat ještě na menší túru k mostu Inků, ale pak už s Primožem musíme vyrazit na Wayna Picchu. Ne ovšem bez skupinové fotky!

Gallery

Konec dobrý, všechno dobré?

Den pokračuje přesně tak, jak jsme si na to za těch pár dní zvykli – obloha se zatáhne, začne pršet, z výhledu z Wayna Picchu máme houby. Jsme mokří, unavení, hladoví a nakonec se rozhodneme vydat se dolů, i když původně jsem tu chtěla strávit celý den. Samozřejmě je pan Murphy připravený, a jakmile ty schody zdoláme v opačném směru, přestane pršet a ukáže se sluníčko. Už je mi to asi jedno. Jsem unavená. Chci suché oblečení, které nesmrdí. A horkou sprchu. A velkou pohodlnou postel. A čokoládu. Přemýšlím, jestli tohle je to, to je moje návštěva největšího velikána Machu Picchu, místa kam jsem toužila jít celý život? Jo, tak asi to fakt bude všechno. Tak jsem ho viděla, teď už jich zbývá jen 6. Nejsem si jistá, jestli se chci vydat na další místo přeplněné turisty. Ale jo, chci, chci to prostě vidět všechno…

Jak tak sedím ve vlaku na cestě zpátky a přemýšlím o tomhle našem dobrodružství. Všechen ten déšť a bláto a výhledy, které nebyly. Kdybychom tak šli o týden později, všechno by mohlo být jinak. A šla bych to změnit, kdybych mohla? Nejsem si tím jistá. Co bylo na tomto dobrodružství opravdu speciální, bylo těch 20 nádherných lidí, se kterými jsem ty chvilky utrpení sdílela. Byli jsme v tom všichni spolu, dělali si srandu z naší mizérie, hráli karty, sdíleli příběhy a vytvářeli přátelství, které možná vydrží, ale možná taky ne. Kdybychom šli později, nejspíš by tam nebyl Aurelio, se svou nekonečnou energií a Americo se svými flétnami. Určitě by tam nebyl Adam, který se vždy ztratil a Mike, který byl naším průvodcem k mostu Inků, nebyla by tam Camille, se kterou jsem jako kondor letěla po hlavě dolů, Laetita a Estella, se kterými jsme šli tančit salsu v Cuscu, Laura, která se k nám přidala na roadtripu do Copacabany a chicos z Argentiny, které určitě ještě uvidíme. Takže díky děcka, udělali jste z tohle výletu nezapomenutelný příběh a jste důvodem, proč i pětidenní chůze v dešti může být skvělým zážitkem.

Pokud chcete vidět více fotek, mrkněte na fotogallrii na facebooku >>

 

Lokalita

Komentáře