fb
CzickOnTheRoad
CzickOnTheRoad

/ / Pádluj, pádluj, vyskoč – Jak jsem se v Brazílii učila surfovat

Brazílie

Pádluj, pádluj, vyskoč – Jak jsem se v Brazílii učila surfovat

Nejsem na to moc stará? Jak těžké vůbec je naučit se surfovat? O tomhle jsme přemýšlela během našeho prvního deštivého týdne v Ubatubě, kdy jsem se rozhodla, že čas zde využiju k tomu, že se naučím surfovat. Jak to dopadlo? Čtěte zde.
Pádluj, pádluj, vyskoč – Jak jsem se v Brazílii učila surfovat

Ubatuba, Brazilské hlavní město surfování

Jeden z důvodů, proč jsem Ubatubu vybrala jako naši další destinaci dobrovolnické práce bylo to, že je to Brazilské hlavní město surfování. Koná se zde několik soutěží a dokonce i mistrovství Brazílie v surfování. Byla jsem si jistá, že je to tedy to nejlepší místo, kde se naučit surfovat a vyzkoušet na vlastní kůži tento super sexy sport, ze kterého jsou všichni mí kamarádi tak nadšení. Už jsem se viděla, jak s krásně barevnám surfem pochoduju po pláži směrem k oceánu, kde beze strachu skáču na surf a sjíždím ty divoké vlny jako největší profík.

Jak jsem hledala učitele surfování

Člověk by řekl, že najít učitele surfování v tomto městě nebude problém, na co jsem ovšem nepomyslela, je to, že je zima a město bude zcela prázdné. Kdykoliv jsme se vydali do centra, měla jsem oči dokořán otevřené a hledala nápisy a reklamy na surfování. Pak jsem jednu zahlédla billboard a rychle vyfotila telefon, ale to, že mi na mou anglickou zprávu neodpověděli, mě vůbec nepřekvapilo…Ok, tak to uděláme po staru.

Gallery

Zjistila jsem, že všechny surfařské školy se shromažďují na pláži Praia Grande, tak jsem se tam jednoho dne vydala. Nevím, co jsem přesně čekala, že najdu, ale když jsem tam dorazila, po cedulích reklamující školy surfu ani vidu ani slechu. A pak jsem zahlédla surfaře. Toho pravého víte, s dlouhými tmavými vlasy, opálenou pokožkou a perfektně vypracovanou postavou jako všichni ti sexy surfaři v amerických filmech. Už nejsem žádná malá holka, tak jsem ho statečně oslovila:

“Ahoj, mluvíš anglicky?”

“Ehm… asi trochu jo” Odpověděl. To bude stačit, pomyslela jsem si.

“Nevíš, kdo by mě mohl naučit surfovat?” Pokračovala jsem, doufajíce, že nabídne své odborné služby.

“Jo, tady jeden týpek, počkej, já se po něm podívám… Hm, tak tady asi zrovna dneska není. Zkus to zítra…. Nebo, jsi myslela, že jako já bych tě to naučil?” Mu to konečně docvaklo.

“A naučil?” Zeptala jsem se nevině a už jsem si představovala, jak mě jeho silné paže objímají, aby mi ukázal tu správnou surfovací pozici, voní po moři a slunci, a pak se naše oči setkají a…

“Ne, sorry, to asi nepůjde” Samozřejmě, že to nepůjde, to se stává jenom v amerických filmech.

“V poho, to zkusím zítra…” sem dělala jako že nic a vrátila se k příteli, který stál opodál a úplně jsem na něj v té chvilce zapomněla.

Odvahu na to, abych ho rychle vyfotila, jsem neměla, ale tady máte na ukázku pár fotek ze shutterstocku – přidejte mu vlasy po ramena a nehorázně cool tetování a přísahám, že vypadal úplně stejně.

Gallery

No, tak tohle mi nevyšlo. Co teď. Už jsem se viděla, jak techniku surfování studuju na youtube, když mě osvítil ten pravý nápad. Co třeba se zeptat Sergia, majitele našeho domu na pláži. On určitě má nějaké kamarády, co umí surfovat. A taky že měl!

Jak těžké je naučit se surfovat?

V pondělí ráno jsem se sešla s Pauliňou před naším domem, kde jsme vybírali nejlepší surf z těch, co tam Sergio měl. Všechny byly malé a Pauliňa mě docela vystrašila, že mi to nich asi moc nepůjde. Začátečníci jako já se učí na mega velkých prknech. Naštěstí jsme po cestě na pláž potkali jejího bývalého přítele a mezi diskuzí i tom, kdo se bude o víkendu starat o děti, se domluvili, že mi půjčí velký surf, který měl vzadu své VW dodávky (fakt to není stereotyp, všichni surfaři v Brazílii prostě mají starou VW dodávku).

Na pláž jsme dorazili kolem půl desáté a bohužel zde bylo trochu více svědků, než jsem doufala. Pauliňa do písku prstem nakreslila dva surfy a ukázala mi, jak si na surf lehnout a jak na něj vyskočit. Tahle paní blížící se 40, s pěti dětmi na krku (z toho dvě s již zmíněným bývalým) ladně vyskočila do ukázkové pozice.

“A teď ty” řekla, a já se pomalu položila na písek.

“Pádluj, pádluj, vyskoč!” Zakřupaly mi všechny kosti a ozvala se ostrá bolest v bederní páteři. Možná na ten surf přece jenom jsem moc stará.

“Jsi goofy” řekla Pauliňa. Možná slyšela, jak mi ty kosti křupou? Ne, to znamená, že mám vepředu jinou nohu, než většina ostatních. OK, tak to se mnou tak zlé není… Pádluj, pádluj, vyskoč, jsem zkusila ještě několikrát a pak jsme se vydaly ke řvoucím vlnám. Oceán byl docela naštvaný a já jsem se trošku bála, co se v té vodě bude dít.

Gallery

Zatímco jsme pochodovali do hlubší vody, snažili jsme se uskladnit naši anglicko-portugalskou terminologii. Pauliňa je možná skvělá surfařka, ale s angličtinou jsem vyhrávala já. I když, v té situaci to žádná výhra nebyla. Vše odsouhlaseno, ulehla jsem na břicho na surf a už přicházela vlna. Buď byla největší, co jsem kdy viděla, nebo to bylo tím, že jsem se na ni dívala zespodu. Pauliňa mě otočila o 180 a začala křičet „Pádluj, pádluj“ A já jsem pádlovala, pádlovala, ale ve srovnání s oceánem jako bych nic nedělala. A pak mě chytla ta vlna. Wuuuhuuuuuu! Silně jsem se chytla okraje surfu a ani se nesnažila dokončit s vyskoč. Bylo to naprosto skvělé, neuvěřitelné, jako na kolotočích, ale ještě lepší. Můžu jen ležet a sjíždět ty vlny?

Ne, jde se o začátku. Po několika pádluj, pádluj, vyskoč, se mi povedlo dostat se na kolena a nakonec jsem si i trochu dřepnula. Jupí! Po hodině ve vodě mi ovšem ruce vypověděli službu, nekonalo se ani pádluj, ani vyskoč a byl čas jít domů. Věděla jsem, že druhý den mě čeká velmi nepříjemná bolest namožených svalů…

Jak jsem šla na surf na vlastní pěst

S tím, že jsem už znala základy a Sergio mi sehnal velký surf, mohla jsem se vydat do boje s vlnami na vlastní pěst. Přesně po 3 dnech, kdy největší bolest odezněla, jsem se surfem v ruce, Primožem a foťákem vyrazila na pláž. Neopren jsem tentokrát neměla, byl ještě mokrý a blbě se do něho lezlo. Navíc, fotky v plavkách se surfem v ruce jsou přece mnohem lepší, ne?

Gallery

S mým velkým žlutým surfem jsem vyrazila k oceánu. Když jsem měla vodu asi po pas, vyškrábala jsem se na surf a čekala na vlnu hledíce na oceán. A už přicházela, já jsem se snažila i se surfem otočit, nešlo mi to, panika, pak se mi to povedlo a zrovna když jsem začínala s pádluj, pádluj, ta vlna mě chytla, ale místo vyskoč, mi odnesla surf a já jsem zůstala tam, kde jsem byla… Co že se to stalo? Zkrátka, surf nebyl navoskovaný, mé tělo bez neoprenu moc kluzké a to prostě není ideální kombinace. Zkusila jsem to ještě párkrát a pak se poraženě vydala domů hledat neopren a nějaké svíčky.

Neopren natažený, surf počmáraný od svíček, byla jsem připravena dosáhnout až ke hvězdám. Vzdala jsem to, že čekám na vlnu jako profíci a prostě jsem na ten surf otočený do správné pozice skočila, když přicházela vlna. Pádluj, pádluj, vyskoč, se mi povedlo hned několikrát a to vám ani nemůžu popsat ten pocit, když jsem na tom prkně konečně stála. No, byl to spíš takový goofy podřep a pak jsem hned sletěla a odřela si kolena. Ale já to počítám a navíc se to Primožovi povedlo vyfotit. A co je na fotce, to se počítá!

Gallery

Tak to je vše, to je můj příběh o surfování v Brazílii. Šla jsem to zkusit ještě jednou už s pořádně navoskovaným surfem s tím správným voskem, ale o moc líp mi to nešlo, byla jsem unavená a rozhodla jsem se to nechat na jindy. Nikdy nejsme moc staří na to, vyzkoušet něco nového a jakkoliv je to těžké, ty zážitky se vaplatí. Takže, kdo se mnou chce jet surfovat?

 

Lokalita

Komentáře