Huayna Potosi - jednoduchý výšlap na 6000 m, nebo ne?

Horolezení v Bolívii? O tom jsem ještě neslyšela…

Když jsme plánovali pobyt v Bolívii, poslední věc, na kterou jsem pomyslela, bylo horolezení. Vysněnou destinací všech horolezců je většinou Patagonie. Ale v Bolívii je překvapivě mnoho příležitostí k horolezení a to jak ke klasickému na skalách, tak k zimnímu na ledu. Huayna Potosí je jedním ze šestitisícových zasněžených vrcholků v okolí La Pazu, který se považuje za snadno zvládnutelný i úplnými začátečníky. Za cenu kolem 3000 Kč, se můžete vydat na 3denní sněžnou túru, kde se největší výzvou stane tak jednoduchá věc jako dýchání.

Naučíte se lézt po ledu a jak používat cepín

S Primožem jsme často sledovali videa jeho kolegů ze Slovinska, kteří se snažili vyškrábat na zamrzlé vodopády Logarské doliny. Nikdy bych si nemyslela, že jednoho budu i já držet v každé ruce jeden cepín a budu se snažit vylézt na obrovský kus ledu. Musím vám ovšem přiznat, že ač je to docela náročné, ohromně mě to bavilo. Po obědě v základním táboru jsme vyrazili k ledovci. Počasí bylo nádherné – slunce, modrá obloha a krásný výhled na náš cíl – vrchol Huayna Potosí.

Nedjříve jsme se učili, jak chodit v mačkách s obrovskýma zubama, všichni tři svázaní k sobě pro větší bezpečnost. Potom Alex, náš průvodce, zavrtal do ledu jištění a na laně nás oba spustil dolů z ledovcové stěny. Pak jsem dostala do každé ruky jeden cepín a on říká „Tak, a teď vylez zpátky nahoru.“ Jakože co mám udělat? „Prostě vylez“, řekl. Tak jsem plnou silou zabodla první cepín do ledu, pak druhý, pak mačky na botách a fakt to šlo. Je to ovšem hodně dobré posilování, docela jsem se u toho zapotila, a to ta stěna měla jen asi 3 metry.

Zvykáme si na výšku 5000 m

Druhý den naše expedice pokračovala do vyššího táboru. Jen dvě hodiny chůze, ale s batohem naplněným vybavením a ve výšce 5000 m to zas tak snadné nebylo. V táboře jsme pak měli celý den na aklimatizaci, odpočinek a psychickou přípravu na výšlap na Huayna Potosí. Opět bylo nádherné počasí, seděli jsme venku na sluníčku jen v mikinách, kolem nás se třpytil sníh a já jsem se nemohla dočkat na ten krásný výhled z vrcholu, který jsem před sebou jasně viděla. Spát jsme šli už v 6 odpoledne, to pravé dobrodružství bylo naplánované na půlnoc.

Jak to vypadá na vrcholu šestitisícové Huayna Potosí?

Půlnoc, dáme si snídani, čaj z koky a sušenky. Oblečeme se do všech vrstev, co máme a vyrážíme, nahoře nám slibují až -15°C. Společně s námi vyráží asi 10 dalších skupinek po třech – průvodce a dva nadšení turisti. Na Huaynu Potosí dneska vede dálnice světýlek, snad tu omylem nepřistane letadlo…

Zanedlouho začne sněžit, předpověď počasí předvídala 3 cm sněhu, prý to nic není, prohlásil Alex, a tak my jsme si starosti taky nedělali. Brzy ovšem začne sněžit víc a k tomu se přidá vítr, hodně silný vítr. Krok za krokem pokračujeme nahoru, při chůzi nemůžu dýchat, když se zastavíme, je mi hrozná zima. „Jdeme moc rychle“, křičí na nás Alex, „musíme zpomalit.“ Tak to pro mě nebude vůbec žádný problém, v následujících minutách si ovšem žádného zpomalení nevšimnu. I když kolem nás řádí vánice a já nevidím více než metr před sebe, stále ještě doufám, že se zvedneme nad mraky a já uvidím svůj vytoužený východ slunce.

V jednu chvíli se odpojíme od ostatních a začneme stoupat po příkrém svahu. Alex nás vede nahoru po jižní stěně, zatímco všichni ostatní míří ke strach nahánějícímu hřebenu. Cesta je hrozná, vítr a sníh mě mrazí a škrábají po obličeji a místo východu slunce začínám snít o teplém závětří našeho tábora. Asi po 40 minutách, které se zdály být nekonečnost, Alex prohlásí: „OK, to je to, tohle je vrchol“ Konečně jsme nahoře, ale já vlastně nemám ponětí, kde jsme. Svalím se na sníh a snažím se skrýt před větrem a sněhem. Jsme tu moc brzy, ještě je tma, ale i kdyby nebyla, stejně bychom nic neviděli, sněhová bouře zakryla veškeré výhledy…

Jak pyšní jste po výšlapu na 6000m horu?

Po cestě zpátky jdeme přes ten slavný hřeben, je asi metr široký a my se musíme vyhýbat ostatním, co teprve míří ke svým 5 minutám slávy. Vlastně je dobře, že nic nevidíme, z obou stran je prý asi stometrový přepad. Na konci hřebenu se zastavíme, trochu přestalo foukat a obloha se vyjasnila, jen na pár minut, jen aby nám ukázala, co neuvidíme – na horizontu se začíná jasnit. I tenhle výhled nám ovšem rychle zakryla mlha, ve které jsme poté pokračovali po celou cestu dolů. Byla jsem zklamaná, hodně zklamaná. Vše, co jsem chtěla, byl pohled na tu ohnivou kouli, jak se objevuje nad zasněženými vrcholky okolních hor. Pohled, který se nedá zapomenout. Pohled, který každý rok vidí 5000 lidí. My jsme viděli sníh a mlhu.  

Byla jsem zklamaná ještě několik dní. Hlavně když Primož začal hledat fotky a videa ostatních a já jsem viděla, o co jsem opravdu přišla. A pak jsem konečně přišla k rozumu. Do háje se zklamáním, buď na sebe pyšná děvče, zvládlas to, co většina lidí nikdy nezvládne. 5-7 tisíc lidí jde každý rok na Huayna Potosí, jen asi třetina to zvládne až na vrchol. A kolik jich to zvládne ve sněhové bouřce? My, hrdinové pátku třináctého, v dubnu 2018 (datum je určitě náhoda, i když to byl jediný den, kdy padal sníh v měsíci dubnu).

Výšlap na Huayna Potosí na mapě: