Jak jsem za dva roky ušetřila 20 000 € a odjela cestovat po světě

Ne proto, že bych nechtěla cestovat. Jen jsem si prostě nemyslela, že na něco takového mám peníze.

Půlka výplaty zmizela za nájem. A ta druhá? Upřímně jsem vůbec netušila, kam mizí.

O dva roky později jsem měla našetřeno přibližně 20 000 €, dala jsem výpověď z docela dobré práce a vyrazila na cestu, která měla původně trvat jeden rok.

Vrátili jsme se až po 15 měsících. A peníze nám kupodivu nedošly.

Než to ale začne znít jako jeden z těch příběhů typu „přestala jsem si kupovat kafe a stala se finančně nezávislou“, musím něco přiznat: Udělala jsem spoustu chyb.

Když se na to dívám dnes, vidím spoustu věcí, které bych udělala jinak. Když jsem začala šetřit, rozuměla jsem penězům mnohem méně, než jsem si tehdy myslela. Udělala jsem pár dost pochybných investičních rozhodnutí, příliš mnoho peněz mi jen tak leželo na účtu a velkou část toho, co dnes vím, jsem se naučila metodou pokus–omyl.

Dnes pracuji jako finanční poradkyně, a tak už vím, že jsem tehdy mohla se svými penězi pracovat mnohem efektivněji. Život má občas docela dobrý smysl pro humor.

Kromě toho, že pomáhám ženám vytvořit finanční plán, který opravdu odpovídá jejich životu a cílům, jsem se nakonec velmi nečekaným způsobem vrátila i ke své původní profesi – k učení. V rámci neprofitky Fin Balans dnes předávám ženám své znalosti o osobních financích, investování a efektivním finančním systému. Zároveň se věnuji i něčemu, čemu bych sama před lety potřebovala rozumět mnohem víc: našemu vztahu k penězům, money mindsetu a podvědomým přesvědčením, která ovlivňují naše finanční rozhodnutí.

Protože našetřit 20 000 € ve skutečnosti nebylo jen o penězích.

Bylo to hlavně o tom rozhodnout se, že mi na něčem záleží natolik, že kvůli tomu změním způsob, jakým žiju.

Všechno začalo jednou otázkou

Pár let před cestou vypadal můj život úplně jinak.

Po vysoké škole jsem se přestěhovala z Česka do Slovinska. Vystudovala jsem učitelství pro první stupeň základní školy, jenže po přestěhování do zahraničí moje učitelská kariéra v podstatě skončila dřív, než pořádně začala.

Začala jsem tedy překládat.

Překlady mě nakonec přivedly k prvnímu zaměstnání v jednom z největších slovinských internetových obchodů. Několik let jsem tam zůstala, postupovala po kariérním žebříčku a vedle práce jsem dál překládala.

Na papíře vypadal můj život vlastně docela dobře.

Měla jsem jistou práci, slušný plat a možnost kariérního růstu.

A pak se život rozhodl, že mi to trochu zamíchá.

Během relativně krátké doby mi zemřel táta, rozešla jsem se s dlouholetým přítelem a začala jsem chápat, co skutečně znamená žít v zahraničí daleko od rodiny a přátel.

Měla jsem kolem sebe spoustu lidí, a přesto jsem se cítila strašně sama.

A pak jednoho dne zazvonil telefon.

Volal mi kamarád.

„Chtěla bys se mnou jet na cestu kolem světa?“

Začala jsem se smát. Vážně. Za co?

Platila jsem nájem, žila svůj normální život a utratila prakticky všechno, co jsem vydělala. A dát výpověď?

Šest let jsem si ve Slovinsku budovala život od nuly. Opustit bezpečnou práci, slušný plat a možnost kariérního růstu mi připadalo úplně šílené.

Jenže… Nemohla jsem na tu myšlenku přestat myslet.

Co když by to přece jen šlo?

Poprvé jsem začala opravdu sledovat svoje peníze

Tahleta otázka změnila všechno. Sedla jsem si a začala počítat.

Kolik vydělávám? Kolik utrácím? Kolik by mě taková cesta vlastně stála? Jak můžu vydělat víc? A kde můžu utratit méně?

Dnes mi to připadá směšně jednoduché. Tehdy to pro mě byla skoro revoluce.

Protože do té doby moje hospodaření s penězi vypadalo přibližně takhle:

Výplata přijde → život se děje → výplata zmizí.

Najednou ale moje peníze dostaly konkrétní úkol. Měly mi koupit svobodu. A ve chvíli, kdy jsem věděla, co od nich chci, začala se měnit i moje každodenní rozhodnutí.

Nejenže jsem začala méně utrácet. Začala jsem víc vydělávat.

Tohle je podle mě jedna z věcí, na kterou se při debatách o šetření často zapomíná. Výdaje můžeš snižovat jen do určité míry. Rovnice má ale dvě strany. Měla jsem zaměstnání na plný úvazek, ale vedle něj jsem dál pracovala jako překladatelka na živnost. Takže jsem pracovala. Hodně.

Byla období, kdy jsem pracovala i dvanáct hodin denně. Pracovala jsem večer, v sobotu, v neděli a někdy i o svátcích. Byl to dokonale vyvážený životní styl, který bych doporučovala dlouhodobě? Rozhodně ne.

Měla jsem ale velmi konkrétní cíl a časový horizont. Každý další překlad znamenal další peníze do mého cestovního fondu. Další měsíc někde v Jižní Americe. Další kousek svobody.

A v těch dvou letech to pro mě mělo větší hodnotu než spousta volného času.

Potom jsem zlevnila svůj život

Podívala jsem se také na svoje největší výdaje. Ten největší byl jasný – bydlení. Odstěhovala jsem se z garsonky do sdíleného bytu.

Čtvrtky a pátky v hospodě postupně vystřídaly sobotní výšlapy do hor. Nebo práce. Ostatní výdaje jsem stáhla na minimum. Ne proto, že bych najednou považovala utrácení peněz za něco špatného.

Prostě jsem měla něco, co jsem chtěla víc. A podle mě je právě tohle jeden z největších rozdílů mezi šetřením, protože „bych měla“, a šetřením na něco, po čem opravdu toužíš.

Jedno působí jako omezování. Druhé jako cesta k cíli.

Každý měsíc jsem viděla, jak se přibližuju. Ten naprosto šílený nápad najednou začínal vypadat jako reálný plán.

A pak se celý plán rozpadl

Samozřejmě. Protože můj život zjevně nikdy nedostal informaci, že plány by občas mohly vyjít podle plánu. S kamarádem jsme už začínali řešit, kam vyrazíme jako první.

A pak jsme se oba zamilovali. Jen ne do sebe. On si našel holku. Já kluka.

Telefonáty byly čím dál méně časté a náš velkolepý plán cesty kolem světa postupně zmizel. Jenže moje touha cestovat nezmizela. A najednou jsem měla úplně jiný problém.

Peníze už jsem měla. Jen jsem si přestala být jistá, jestli mám pořád dost odvahy. Měla jsem ráda svůj život. Milovala jsem svého přítele. Měla jsem dobrou práci a určitou jistotu.

A s penězi, které jsem našetřila, jsme mohli udělat něco velmi rozumného. Mohli jsme složit zálohu na byt v Lublani a na zbytek si vzít hypotéku. S našimi platy bychom ji pravděpodobně dostali úplně bez problémů. Bylo by to takové to správné dospělácké rozhodnutí.

A nějakou dobu jsem o něm opravdu vážně přemýšlela.

Pak mi jedna cizí žena řekla větu, na kterou jsem nikdy nezapomněla

Jednou jsme šli s rodinou a přáteli mého přítele na narozeninovou oslavu jeho strýce. Oslava začínala výšlapem na kopec. Ano, začít narozeninovou oslavu túrou je velmi slovinské.  Cestou jsem se kamarádce svěřovala se svým dilematem.

Cestování. Práce. Vztah. Peníze. Byt. Strach opustit život, který jsem vlastně měla ráda.

Před námi šla starší paní, která zřejmě část našeho rozhovoru slyšela. Později jsme seděli na vrcholu malého kopce, jedli sendviče a ona ke mně přišla. Omluvila se, že nás poslouchala.

A pak řekla něco neuvěřitelně jednoduchého: „Já jsem v životě litovala jen toho, co jsem neudělala.“

Usmála se a odešla. A já tam zůstala sedět. Protože mi došlo, že má pravdu.

Nikdy jsem nelitovala toho, že jsem se po vysoké škole odstěhovala do cizí země, kde můj diplom najednou skoro nic neznamenal a musela jsem začít znovu.

Nikdy jsem nelitovala toho, že jsem odešla ze vztahu, který už mi nedával to, co jsem potřebovala, přestože to znamenalo další nový začátek.

Věci, kterých jsem litovala, byly většinou příležitosti, které jsem nevyužila. Věty, které jsem nevyslovila. Věci, které jsem se bála zkusit. A tak jsem se rozhodla.

„Chtěl bys se mnou jet na cestu kolem světa?“

Tentokrát jsem se zeptala svého přítele. Potřeboval jen asi půl roku na rozmyšlenou. Nakonec řekl ano. Dala jsem výpověď.

Sbalili jsme batohy a odjeli. Původní plán byl cestovat přibližně rok. Nakonec jsme po Jižní Americe cestovali 15 měsíců.

A víš, co je na tom nejvtipnější? Domů nás neposlal nedostatek peněz. Peníze jsme pořád měli.

Během cestování jsem překládala a psala texty a můj původní plán byl stát se digitální nomádkou a takhle žít dlouhodobě. Finančně to fungovalo. Psychicky?

Po více než roce jsem toho měla dost. Chyběla mi rodina. Chyběli mi přátelé. Chyběl mi domov. Chyběl mi nějaký normální rytmus. Ukázalo se, že i svoboda může být vyčerpávající, když pořád řešíš, kde budeš spát příští úterý. Tak jsme se vrátili domů.

A skoro všechny zbývající úspory jsem utratila

Člověk by čekal, že po úspěšném našetření 20 000 € a patnácti měsících cestování se vrátím jako finanční génius. Nope.  Koupila jsem auto.

A tím jsem prakticky vyčerpala to, co mi z úspor zůstalo. Takže jsem začala znovu. Tentokrát jsem místo dalšího cestování začala šetřit na dům. O několik let později ho pořád ještě stavíme.

Pomalu. Rozhodli jsme se stavět postupně podle toho, kolik peněz máme k dispozici, místo toho, abychom celý projekt financovali úvěry. Zní to krásně romanticky, dokud vám neřeknu, že pořádné skříně na oblečení jsem dostala teprve před pár měsíci.

Člověk musí nějakou dobu žít bez úložného prostoru, aby dokázal skutečně ocenit obyčejnou skříň. Ten dům mi ale pořád připomíná stejnou lekci, kterou mě kdysi naučilo těch 20 000 € na cestování.

S penězi pracujeme úplně jinak, když víme, co pro nás mají udělat.

Co bych dnes udělala jinak

Tohle je pro mě dnes asi nejzajímavější část celého příběhu. Šetřila bych znovu na cestování? Na 100 %. Dala bych znovu výpověď? Ano. Strávila bych znovu 15 měsíců na cestách? Bez váhání. S penězi bych ale pracovala jinak. Moje tehdejší strategie byla v podstatě:

vydělat víc + utratit míň + všechno ušetřit = odjet cestovat.

A fungovala. Dnes bych do ní ale přidala mnohem větší systém. Vytvořila bych si konkrétní rozpočet pro svůj cíl. Oddělila bych finanční rezervu od peněz určených na cestování. Mnohem víc bych přemýšlela nad tím, kde jednotlivé části úspor držet podle toho, kdy je budu potřebovat.

Stejně pečlivě jako odjezd bych naplánovala i návrat. A vedle spoření na krátkodobý cíl bych začala investovat na svoje dlouhodobé cíle. Protože jedna z nejdůležitějších věcí, které jsem se od té doby ve světě financí naučila, je, že spoření a investování jsou dva různé nástroje pro dva různé úkoly.

Tehdy jsem byla opravdu dobrá v tom mít cíl. Jen jsem ještě nevěděla, jak kolem něj vytvořit co nejefektivnější finanční systém.

Těch 20 000 € nakonec nebylo to nejdůležitější

Lidé se často zaseknou právě na tom čísle. 20 000 €. Jenže to ve skutečnosti nebyla ta věc, která změnila můj život. Mnohem důležitější bylo zjištění, že cíl, který mi na začátku připadal naprosto nereálný, se může stát dosažitelným ve chvíli, kdy mu začnu přizpůsobovat svoje finanční rozhodnutí.

Neměla jsem dokonalý plán. Udělala jsem investiční chyby. Udělala jsem kariérní chyby. A rozhodně jsem udělala i cestovatelské chyby. Taky jsem nastoupila do špatného autobusu víckrát, než jsem ochotná přiznat. 

Ale stejně jsem svého cíle dosáhla. A tahle zkušenost mě provázela prakticky každou velkou změnou, která přišla potom. Z učitelky… překladatelkou… zaměstnankyní… digitální nomádkou… znovu zaměstnankyní… mámou… podnikatelkou… a nakonec finanční poradkyní a lektorkou.

Od nuly jsem začínala tolikrát, že už to ani nedokážu spočítat. A pokaždé jsem se naučila stejnou věc: Nemusíš mít dokonalý plán, abys mohla začít.

Potřebuješ vědět, kam chceš dojít. Pak uděláš první krok. A další. A další. Někdy skončíš přesně tam, kam jsi plánovala dojít. Někdy úplně někde jinde. A někdy našetříš 20 000 € na cestu kolem světa a úplnou náhodou tím položíš základy života, který budeš žít o patnáct let později. Řekla bych, že to byla docela dobrá návratnost investice.